foto: The Library of Congress Finští vojáci dokázali splynout se zimním terénem díky bílému maskování, pohybovali se na lyžích, útočili v noci. Na morálku rudoarmějců to mělo ničivý vliv.

Všechno začalo brzy ráno 24. srpna 1939 v Moskvě, když ministři zahraničí Třetí říše a SSSR Joachim Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali známý pakt o neútočení. Finsko spadlo do sovětské sféry zájmu, jak se eufemisticky říkalo území určenému k záboru.

Molotov pak za Finy přišel s "oprávněnými" požadavky na územní výměny (výhodné pro Sověty) či vojenskou spolupráci (přesněji právo sovětských vojáků na užívání finského území a základen). Ale tvrdě narazil, Finové se rozhodli bránit.

Začátek války obstaral incident srovnatelný s německým přepadením vysílačky v Gliwicích. Sověti ostřelovali pohraniční vesnici Mainila, obvinili z útoku Finy (což po letech přiznal až Chruščov) a 30. listopadu 1939 vpadli do Finska. V první obsazené vesnici zřídili loutkovou "Finskou lidovou republiku", která pak požádala Moskvu o vojenskou pomoc.

Za značnou část úspěchů Finové vděčili schopnosti operovat v zimním terénu. Na snímku norští dobrovolníci. Zdroj: Wikimedia Commons

V učebnicích válečnictví by ale bylo těžké najít příklad většího podcenění protivníka, než jakého se dopustil stalinskými čistkami zdecimovaný velitelský sbor Rudé armády. Statisíce vojáků napochodovaly do Finska bez vybavení umožňujícího boj v arktických podmínkách, hnáni touhou bolševiků dát Stalinovi do tří týdnů k narozeninám kapitulaci Helsinek. Na konci prosince sovětský útok vykrvácel a umrzl.

Druhá fáze už nicméně byla úspěšnější. Velení se chopil maršál Semjon Timošenko, který si vymínil, že nebude odpovědný za ztráty. Počátkem února vrhnul proti Mannerheimově linii - hlavnímu jihovýchodnímu opevnění Finska - ještě větší síly, než se kterými SSSR zaútočil v listopadu. Za cenu velkých ztrát pak opevnění prorazil.

Třináctého březnového dne tak byl v Moskvě podepsán mír, který obě strany přijaly s úlevou. Finsko stálo před kolapsem, Sověti se naopak zřejmě obávali jarního tání, v němž by těžko dál bojovali.

Typický obrázek Zimní války - umrzlí sovětští vojáci a opuštěná technika.

Zdroj: Wikimedia Commons

Přesné vyčíslení ztrát není ani po sedmdesáti letech jisté. Finsko zřejmě zaznamenalo kolem 25 tisíc mrtvých a 45 tisíc zraněných, Sovětský svaz pak na 400 tisíc mrtvých a zraněných. Není bez zajímavosti, že se později Rudá armáda těsně ubránila německému wehrmachtu snad i díky poučení ze Zimní války a následné reorganizaci.

Koktejl pro pana ministra

Své jméno v historii si díky masovému nasazení vydobyla zápalná lahev, podle sovětského ministra zahraničí nazvaná Molotovův koktejl. Ačkoliv byla používána už dříve, pod tímto názvem je známá právě od dob Zimní války.

"Finové házeli své láhve do vzduchových kanálů nebo otevřených příklopů tanků, jejichž osádkám připravovali hroznou zkázu. U finských partyzánů docházelo přitom v 60 až 70 procentech případů k poranění nebo úmrtí," popisuje Valka.cz.

Jinou možnost Finové neměli - proti tisícům ruských tanků mohli nasadit jen pár desítek vlastních strojů. Řádově podobně přečíslení pak byli v leteckých silách.

Na dobytých územích se dodnes mluví rusky. A asi i bude

Finsko se po Zimní válce muselo vzdát některých hospodářsky rozvinutých území na Karelské šíji a na severu ztratilo přístup k moři. Během let 1941-1944 se pokusilo získat svá území zpět, přičemž chápalo postavení po bok nacistického Německa jako menší zlo než Sovětský svaz. Ale marně.

Dobytá území - zůstalo na nich například druhé největší finské město Viipuri (Vyborg) - se už Finsku nevrátila. A asi se to hned tak nestane. V minulosti možnosti návratu Karelie neoficiálně sondoval finský prezident Urho Kekkonen, otázka znovu vyvstala po rozpadu Sovětského svazu, kdy se jí zabývali poradci prezidenta Borise Jelcina. Všechna jednání byla neoficiální a skončila bez výsledku.