Zdravotníci německé armády patřili k nejoblíbenějšímu a nejuznávanějšímu personálu ozbrojených sil. Od řadovýchvojáků se lišili tmavě modrými výložkami, rukávovým odznaken odbornosti a páskou s červeným křížem umístěnou na uniformě. Podle mezinárodních dohod patřili k nebojovému personálu a předpokládalo se, že nebudou ozbrojeni. Nicméně na východní frontě, kde ani jedna z bojujících stran nerespektovala mezinárodní válečné zvyklosti, nosili němečtí zdravotníci osobní zbraně. Nejčastěji se jednalo o  standardní německou vojenskou pistoli P - 38 Walther.

Zdravotníci ozbrojení pistolemi na východní frontě

Na zdravotnících spočíval nesmírně náročný úkol - ošetřování raněných vojáků i civilistů. O rozsahu tohoto úkolu svědčí fakt, že zdravotnický personál německé branné moci ošetřil v průběhu války necelých 53 000 000 zraněných.

Bojová zranění

Po zranění vojáka se předpokládalo, že ten se vlastními silami, nebo za pomoci jiných neprodleně dostaví na stanoviště první pomoci u své jednotky, kde lékař zhodnotí jeho zranění a příslušně jej ošetří. Vojáci jejich zranění bylo považováno za lehké, se po ošetření vraceli na své bojové stanoviště.( Pokud to bylo možné jednotky usilovaly o to, aby se jijich vojáci po ošetření okamžitě vraceli. V případě, že se voják kvůli ošetření musel vzdálit od jednotky, hrozilo, že po ošetření bude převelen jinam. Jednotky proto dávaly přednost "domácí léčbě") Vojáci postiženi vážnějšími zraněními byli přepravováni na zdravotnická stanoviště pluku nebo divize. Vojáci s těžkými poraněními putovali do vojenské nemocnice vybudované hlouběji v zázemí. Pacieni jejichž léčení si vyžadovalo delší čas, nebo speciální rehabilitaci, byli posíláni do vojenských nemocnic ve svých vojenských obvodech.

Lehce zranění, kteří zůstali u svých bojových jednotek se dočasně přesunovali k polním rakonvalescenčním rotám, kde do svého uzdravení vykonávali méně náročné úkoly. Sem byli přesouváni i vojáci propuštění z nemocnice. Zranění, kreří byli odeslání na léčení do Německa byli po propuštění z nemocnice zařazováni do doplňovacích praporů jejich domovské jednotky. Zde pomáhali s výcvikem nováčků a spolu s nimi se vraceli v rámci pochodových praporů na frontu.

Vzhledem ktomu, že vojákům po vyléčení hrozilo převelení k jinému útvaru, vyzývali velitelé zraněné vojáky k návratu ke svá jednotce při první možné příležitosti, dokonce i tehdy, když ještě nebyli zcela v pořádku.Tyto praktiky byli všeobecně tolerovány.

Úspěšnost celého systému nejlépe dokumentuje fakt, že asi 86 % zraněných se do služby vrátilo do tří měsíců od začátku léčby, 99 % se vrátilo do šesti měsíců. Necelé jedno procento bylo poraněním zmrzačeno natolik, že muselo být prohlášeno za neschopné další vojenské služby. Mnozí ze zraněných nebyli po vyléčení schopni plného bojového nasazení a vykonávali práce v zázemí, nebo správních střediscích. Zraněný voják strávil v nemocnici v průměru devět dní.